Mé zkušenosti s kavalíry
Pro mne je kavalír symbolem přátelství, živosti, hravosti, nebojácnosti a nekonfliktnosti. Samozřejmě jsem viděla výjimky – fenečka na výstavě se bojácně krčí, nechá se po parketách vláčet jako kus hadru a přesto dostane titul CAC (zde posuzovatel preferoval její malý vzrůst a bůhví co ještě na úkor evidentní vady charakteru) nebo vzrůstem větší kavalír, který bezdůvodně vyjel po jiném, ale jsou to pouze výjimky. Veskrze jsou to šťastní psi, neustále vrtící ocáskem a přátelští ke všem a všemu okolo.
Kavalírci jsou velmi přizpůsobiví – rádi s vámi půjdou na dvacetikilometrovou túru, ale když se vám nebude chtít, klidně se uvelebí na vašem klíně při sledování televize. Jejich sportovní duch se dobře projeví při různých psích sportech – agility, flyball nebo coursing. Při odpovídající motivaci se rádi učí, takže se s nimi můžete věnovat třeba obedience nebo dogdancingu. I přes staletí, kdy byli víceméně pokojovou ozdobou, si mnozí z nich nesou lovecké pudy – rádi prohánějí ptáky, běhají po stopách zvěře nebo se aspoň honí za balonkem. Murphy se naučil honit kočky, které před ním utíkaly. Ale běda, když se nějaká zastavila, otočila, naježila a zaprskala! Murphy strnul a s vykulenýma očima a vyplazeným jazykem kňučel: „Co blbneš? Utíkej! Vždyť je to sranda, ne?!“ Přesto se nebojím označit je za psy pro začátečníky – jsou poměrně lehce ovladatelní, přiměřeně inteligentní a učenliví.
Co se týká oblíbenosti kavalírků podle barev, tak vedou strakáči. Nevím, jestli je na prvním místě blenheim nebo tricolor, ale celobarevní jsou jednoznačně až za nimi. Na posledním místě jsou podle mých informací rubíci – naprosto nepochopitelné, vždyť ti jsou z nich úplně nejúžasnější! ;-) Zajímavým aspektem u Kavalírů je provázanost povahy s tou kterou barevnou variantou. Říká se (a z vlastní zkušenosti to mohu jen potvrdit), že nejtemperamentnější jsou rubínci a u nich je největší riziko, že z nich vyroste nezvladatelný pes nebo náruživý lovec, pokud nebude mít dostatečné vyžití. Pokud ho však náležitě zaměstnáte, bude z něj hravý a čilý pes do vysokého věku. Zato „černoušci“ (black and tan) jsou takoví flegmatici, ze štěněčí divokosti poměrně rychle vyrostou a uchýlí se k filozofickému klidu. Blenheimové mohou být buď sportovní nadšenci, nebo aristokraté, kterým nebudete stát za pohled – nevím, podle jakého klíče, ale zřejmě je to dáno vedením psa v prvním roce života. A tricolor? To je pravý aristokrat – kam vejde, tam zdobí a nic jiného nemá zapotřebí. Ať si vyberete jakoukoli barvu, tak platí, že se jejich srst snadno udržuje – nemusíte je koupat, pokud se zrovna nevyválí v něčem „voňavém“, vyčesání stačí jednou týdně. Pouze pokud si na chlupy na ouškách nebo nohou nachytají bodláky, je nutné je neprodleně odstranit. I přes své převislé uši nemívají problémy se záněty zvukovodu.
Z hlediska své profese se postupně přikláním ke svým kolegům, kteří si pod pojmem kavalír nejdříve ze všeho vybaví onemocnění srdce, konkrétně degeneraci mitrální chlopně (MVD). Kavalíři totiž tuto vadu přenášejí geneticky a rozvíjí se s postupujícím věkem. Ač se na nás chovatelé často zlobí, že mezi kavalíry a MVD děláme rovnítko, je výskyt tohoto onemocnění u starších kavalírů (sedm let a více) stále pravidlem a více než kde jinde tu platí heslo: „Neexistuje zdravé zvíře, ale pouze špatně diagnostikovaný pacient.“ Takže pokud vám bude někdo tvrdit, že má desetiletého kavalíra, který má srdce zcela zdravé, tak většinou lže nebo ho prostě jen nenechal vyšetřit. Chovatelské kluby se v tomto směru snaží dělat osvětu – nabízí při bonitacích a výstavách chovatelům, že jim veterinář pejska vyšetří. Zveřejnění výsledku je však pouze na chovateli, takže tento preventivní krok nemá zatím patřičnou odezvu ve vyřazení nejvíce postižených jedinců z chovu (tříletý kavalír se srdečním šelestem prostě do chovu nepatří).
Nic to ale nemění na mé lásce ke kavalírům jako takovým – jsou to úžasní psi s velikým srdcem a skvělou povahou. Těm, které zaujal tento malý anglický šlechtic, doporučím jen jedno – vybírejte svého pejska hlavně srdcem, nejen podle počtu titulů, které získali jeho rodiče. Všímejte si chování rodičů, počtu dospělých a štěňat v té které stanici – nejlepší jsou kavalíři z malých chovatelských stanic, kde mají chovatelé čas na jejich základní výchovu a vymazlení.
